Vodní toky

Zejména v geografii se lze setkat s dělením vodních toků na přirozené (potoky a řeky) a umělé (náhony, plavební kanály, odvodňovací strouhy…). V tomto pojetí se nebere v úvahu přirozenost koryta vodního toku – i řeka či potok ve zcela uměle přetvořeném korytě je považována za přirozený vodní tok. Avšak vodní zákon definuje přirozený vodní tok jako „koryto nebo jeho část, které vzniklo přirozeným působením tekoucích povrchových vod a dalších přírodních faktorů nebo provedením opatření k nápravě zásahů způsobených lidskou činností nebo odstraněním vodního díla za účelem obnovy přirozeného koryta drobného vodního toku a které může měnit svůj směr, podélný sklon a příčný profil“ (§ 44, odst. 2 zákona č. 254/2001 Sb.).

V korytu vodního toku se rozlišuje kyneta (prostor při normálním stavu hladiny zaplněný vodou) a berma (prostor, který se zaplňuje vodou pouze při zvýšeném průtoku vody).

Základním parametrem každého vodního toku v konkrétním místě je jeho průtok. Dalším důležitým parametrem je velikost jeho povodí, tedy plocha území, ze kterého daný vodní tok sbírá vodu.

Každý vodní tok má svého správce. U řek a jejich nejdůležitějších přítoků jsou to státní podniky „povodí“ (Povodí Vltavy, s. p., Povodí Labe, s. p., Povodí Ohře. s. p., Povodí Moravy, s. p. a Povodí Odry, s. p.). Ze správců menších vodních toků spravují nejvíce toků Lesy České republiky, s. p. Zhruba 6,5 % vodních toků pak spravují různí další správci, mezi nimiž jsou například obce, správy národních parků atd. Správcem vodního toku může být i fyzická osoba. Z hlediska ochrany přírody je důležité, že právě správce vodního toku má rozhodující slovo v tom, co se s vodním tokem a jeho bezprostředním okolí děje, nikoli majitel pozemku, po kterém vodní tok protéká.

Technické zásahy člověka do vodních toků se dějí již po staletí. Jsou dvojího druhu – napřimování (regulace) a budování příčných překážek. Důvody pro regulace vodních toků byly převážně dopravní (splavnost – krom lodní dopravy v minulosti též voroplavba či na menších tocích splouvání samostatného nařezaného dřeva), protipovodňové a hospodářské využití pozemků v nivách. Důvody pro budování příčných překážek (jezy, hráze) byly původně energetické (pohon vodních mlýnů, pil, hamrů a dalších zařízení, v současné době hlavně vodních elektráren) a chov ryb. Velké hráze (přehradní nádrže) jsou zhruba od 2. poloviny 19. století budovány též z důvodů protipovodňových jako zásobárny pitné či průmyslové vody (např. chlazení jaderných elektráren) či z důvodů rekreačních. Jakýkoli technický zásah do vodního toku však vždy představuje – v různé míře – omezení či úplné zničení funkcí, které vodní toky v krajině a ekologii mají. V čem přesně je problém?

  • Vodní toky jsou specifickým biotopem. Řada druhů vodních organismů je vázána právě a pouze na tekoucí vody. Vodní tok je obvykle tím bohatší, čím je členitější (mělká a hlubší místa, kameny, kořeny, nárazové břehy a štěrkové náplavy…). Regulací vše toto mizí. Pro migrující druhy (ryby) jsou pak zásadním problémem i příčné překážky na toku.
  • Vodní toky v přírodě blízkém stavu mají značnou samočistící funkci. Tato se jejich regulací i budováním příčných překážek snižuje. Krom vlastní čistoty vody zde vzniká problém opět i pro biodiverzitu.
  • Příčné překážky (hráze, jezy) ovlivňují rychlost proudění i teplotu vody, výrazně se tedy mění podmínky v řece i z tohoto důvodu.
  • „Říční krajina“ je fenoménem, kdy řeka ovlivňuje (pravidelnými povodněmi, průsaky atd.) i široké okolí, tzv. nivu. Regulací vodního toku se toto vše ruší.
  • Každý tok má svou dynamiku. Jde o složitý komplex fyzikálních vlastností, které určují (zjednodušeně řečeno) míru ukládání a odnosu materiálu daným tokem. Jakékoli technické zásahy do toku tuto dynamiku, a tím právě i odnos a ukládání materiálu, mění nejen na úseku, kde k úpravám došlo, ale v podstatě i na celém toku pod ním. Důsledkem může být například větší erozní činnost vodního toku, tedy jeho zahlubování, a tudíž vysoušení říční nivy nebo absence ukládání štěrkových náplavů coby specifického biotopu a mnohé další.
  • V neposlední řadě, mnohé úpravy, zejména regulace vodních toků, mají silně negativní vliv i na estetickou podobu krajiny. Přitom estetická podoba krajiny je důležitá jak pro kvalitu života, tak např. pro rozvoj „měkké turistiky“.

Proto se v posledních desetiletích tam, kde je to možné, prosazují a někde i realizují tzv. revitalizace vodních toků, tedy jejich návrat či alespoň přiblížení k původní podobě a obnovení jejich ekologických funkcí.

Revitalizace je stavebně technickým (vyprojektovaným) opatřením, jehož cílem jsou úpravy vodního toku a jeho okolí tak, aby bylo obnoveno maximum jeho ekologických a krajinotvorných funkcí. Obvykle jde o zmeandrování vodního toku a vytvoření průtočných i neprůtočných tůní v nivě. V České republice byly zatím revitalizace realizovány převážně na drobnějších vodních tocích. Pokud bychom chtěli vidět revitalizace velkých řek, museli bychom se vypravit například do Německa.

Renaturalizace vodních toků směřuje ke stejnému cíli, tedy k obnově přírodní podoby daného vodního toku, ale bez projektové přípravy a stavebních zásahů – proces je ponechán přírodě. Maximálně je jí umožněn odstraněním opevnění břehů potoka, další modelace vodního toku je pak již plně ponechána přírodním procesům. K neplánovaným renaturalizacím často dochází při větších povodních; je pak na rozhodnutí příslušných úřadů, zda nechají přírodní procesy k obnově toku běžet dál, anebo budou poškozená technická opatření obnovena. Pěkným příkladem takovéto ponechané renaturalizace je např. řeka Bečva nedaleko Lipníku nad Bečvou.

Co brání většímu rozsahu revitalizací a renaturalizací v naší krajině? Pomineme-li častou nechuť vodohospodářů, kteří byli vzděláni v přesvědčení, že vodní tok je nutno za všech okolností udržet v přesně vymezeném korytě, pak hlavními překážkami jsou majetkové poměry pozemků v nivách (mnohdy desítky až stovky různých pozemků se stejným či ještě větším množstvím různých majitelů, se kterými je potřeba jednat, získat jejich souhlasy, pozemky odkoupit či směnit) a značná zastavěnost niv (nejde jen o samostatné obytné či průmyslové objekty, mnohdy slouží říční nivy jako důležité koridory dopravní infrastruktury). Na velkých řekách pak jsou přímo proti snahám o revitalizaci (renaturalizaci) neustávající snahy o „splavnění“ těchto vodních toků.

Na mnoha místech se proto realizují alespoň opatření k částečnému zmírnění negativních vlivů technických opatření. Jde například o rybí přechody (tzv. rybochody), umožňující migraci ryb přes příčné překážky na vodních tocích, zvýšení členitosti dna jinak regulovaného vodního toku vkládáním kamenů a podobně, či povodňování (řízené zaplavování) nivní krajiny nahrazující dřívější spontánní povodně; v současné době realizováno např. v oblasti soutoku Moravy a Dyje.

Veškeré vodní toky jsou ze zákona o ochraně přírody a krajiny (114/1992 Sb.) významnými krajinnými prvky (podrobněji viz https://www.mzp.cz/cz/vodni_tok). Správa vodních toků se však řídí primárně Vodním zákonem (254/2001 Sb.), který je stále ještě značně technokraticky pojatý, byť i on se postupně posouvá od vnímání vodního toku jako čistě „technické“ stavby k vnímání jeho role jako dynamického objektu s mnoha ekologickými a krajinotvornými funkcemi.

Další zajímavé zdroje informací o vodních tocích a jejich ochraně:

Hydrografie vodních toků (webové stránky Masarykovy univerzity)

Revitalizace povodí Písečné a řeky Moravy u Štěpánova (brožura PDF)