Tůně jsou menší vodní plochy, u kterých nejde technickými prostředky regulovat výšku jejich hladiny či je vypustit (to je odlišuje od rybníků, což je důležité zejména z hlediska legislativy, protože pro tůně a pro rybníky platí v mnoha ohledech zcela jiná pravidla). Jako tůně označujeme buď prohloubená či rozšířená místa na vodních tocích (průtočné tůně) nebo izolovaná „oka“ stojatých vod (neprůtočné tůně). V této kapitole se budeme zabývat převážně neprůtočnými tůněmi.
Velikost tůní není nijak definována. Některé tůňky mohou být velmi malé, klidně i pouhých decimetrů čtverečních. U plošně velkých tůní neexistuje přesná hranice mezi tůní a jezerem (konec konců, někdy se i tůním, zejména třeba na zahradách či v parcích, říká jezírka).
Neprůtočné tůně mohou být buď napájené podzemní vodou (většina tůní na mokřadech) nebo výhradně srážkovou vodou (tzv. nebeské tůně). Nebeské tůně mají mnohdy velmi kolísavou hladinu, někdy jsou i tůněmi periodickými (na část roku vysýchajícími). I periodické tůně mají v přírodě svůj význam, pokud mají vodu po dostatečně dlouhou dobu. Jsou druhy živočichů, které jsou na periodicitu tůní přizpůsobené (typicky např. některé druhy korýšů, jako jsou žábronožky či listonozi, jejichž vajíčka jsou ve vyschlém bahně schopna přežít až několik et). Výhodou periodických tůní je, že se v nich neudrží rybí obsádka, která je mnohdy pro jejich biodiverzitu značným problémem. Každoroční vysychání má též vliv na intenzivní prokysličování dna vzdušným kyslíkem, díky čemuž může být rozklad organické hmoty rychlejší než její přísun z okolí a ve výsledku nedochází k tak rychlému zanášení a zazemňování jako u tůní trvalých. Rizikem u periodických tůní je, že pokud vyschnou příliš brzy, zejména v případě, kdy jsou jedinou tůní v širokém okolí, mohou se stát ekologickou pastí. Na to je vždy třeba při budování tůní myslet.
Tůně jsou důležitým druhem mokřadů, neboť leckteré mokřadní druhy živočichů (vážky, obojživelníci atd.) potřebují ke svému rozmnožování mělké otevřené vodní plochy. Jiné druhy žijí v tůních celoročně (vodní brouci, jako jsou potápníci či vodomilové, vodní ploštice atd.).
V dávné minulosti byly tůně zejména v nivách řek a potoků. Vodní tok se zde různě klikatil, větvil a zase spojoval, měnil koryto, a v nivě tak zůstávaly prohlubně naplněné vodou. A to mnoho různě velkých prohlubní. Každoroční pravidelné povodně vždy situaci trochu změnily, vytvořily nové tůně či některé starší tůně pročistily. Takto to fungovalo po tisíciletí, dokud nepřišel člověk a vodní toky nezreguloval a nivu nezarovnal, aby se dobře obhospodařovala. Mimo nivy vznikaly tůně například ve vývratech stromů nebo v důsledku sesuvů půdy a též přičiněním velkých zvířat (každý už asi viděl kaliště divokých prasat). Většinu těchto vlivů považujeme z hlediska člověka za nežádoucí a snažíme se je eliminovat, v důsledku čehož tůně z krajiny postupně mizely. V uplynulých staletích nahradila přírodní procesy činnost člověka, mnohdy nevědomá. Tůně vznikaly často v důsledku těžby různých nerostných surovin – na dně různých selských lumků, pískoven, cihelen. Dodnes jsou krásné soustavy tůní v prostorech sejpů, tedy místech, kde se získávaly kovy rýžováním. Drobné tůně vznikaly i na cestách rozježděných povozy. Někde budovali lidé tůně i záměrně jako napajedla pro dobytek či zdroj vody na hašení v případě požáru. I toto většinou postupem času zaniklo. Dnes jsou cesty zpevňovány, lomy zaváženy („rekultivovány“)… Ve druhé polovině 20. století se staly nejcennějšími plochami s množstvím tůní paradoxně vojenské prostory. Občasné pojezdy těžké vojenské techniky a dopady bomb vytvářely velmi členitou krajinu s množstvím větších či menších prohlubní zaplněných vodou, která nezarůstala. Dnes ustalo i to. A tak pokud chceme zajistit přežití druhů vázaných na tůně, mnohdy nezbývá, než tůně cíleně budovat či obnovovat.
Na co nezapomenout při obnově či budování tůní:
- Vždy je třeba dobře promyslet umístění tůní, aby nebyly zničeny botanicky cenné části mokřadu, aby do tůní nestékaly splachy z okolních polí a podobně.
- Tůně by měly mít pozvolné členité břehy.
- Tůň by neměla být příliš hluboká. Převažovat by měly mělčiny do půl metru hloubky, maximální hloubka by měla být do 2 metrů. Hlubší část je výhodná zejména v případě vysýchání, neboť zde se drží dlouho voda a umožní organismům žijícím v tůni přežít sušší období či dokončit vývoj.
- Většina živočichů obývajících tůně má ráda osluněnou vodní hladinu, okolí tůní je proto vhodné udržovat z větší části bez porostu dřevin. Ale jako vše v přírodě, ani toto neplatí absolutně. Jsou i druhy vyhledávající naopak zastíněné vodní plochy, takže pokud to velikost lokality umožňuje, je ideální, když, zde budou i tůně v zástinu.
- Měl by existovat plynulý přechod mezi tůní a okolním mokřadem, tedy je vhodné porost kosit či spásat až do vody, nenechávat kolem tůně „hradbu“ neposekaných bylin. Opět není nutné postupovat u všech tůní stejně, různorodost je vždy k dobru.
- Je vhodné, když je v tůních umístěno větší mrtvé dřevo či větší kameny, které mohou sloužit vodním živočichům jako úkryt před predátory (a celkově zvyšují rozmanitost prostředí).
- Do tůní rozhodně nepatří ryby.
- Tůně postupně zarůstají, zazemňují se, zanikají. Jde o přirozený proces. Je-li to prostorově možné, je vždy vhodnější vybudovat tůně nové a staré obnovovat až po jejich úplném zániku, neboť různé druhy živočichů vyhledávají tůně v různém stupni zániku a ideální je taková lokalita, kde jsou tůně v různé fázi vývoje, tedy jak nové, tak i zanikající.
- Je-li nutné tůně čistit, pak nejvhodnější termín je konec léta a první polovina podzimu (nikdy ne celé či všechny najednou). Pozor, většinou jde o zásah do biotopu zvláště chráněného druhu, a takový zásah by proto měl být projednán s příslušným orgánem ochrany přírody.
Mnoho užitečných informací o tůních a jejich managementu naleznete na stránkách Pozemkového spolku Mokřady: https://mokrady.wbs.cz/Tune—budovani-a-management.html