Jako pramen se označuje přirozený soustředěný vývěr podzemní vody na zemském povrchu, respektive pod hladinou povrchových vod (řeky, jezera, moře).
Podle způsobu, jak se voda šíří pod zemí a následně vystupuje na povrch, rozlišujeme různé typy pramenů (puklinové, vrstevní, suťové, zlomové, krasové, …).
Voda se k prameni dostává buď propustnými horninami (pokud je tato hornina nasáklá vodou, pak se nazývá zvodeň), nebo v podzemních dutinách (suťové prameny či tzv. vyvěračky). Voda vytéká buď samospádem v nejnižším místě, kde se tato vrstva hornin či dutin setkává s povrchem (sestupné prameny), anebo pokud zde narazí na nepropustnou bariéru, vystoupá působením přetlaku vody vzhůru (vzestupné prameny).
Další dělení pramenů je pak podle teploty vyvěrající vody (do 20 °C prameny studené, nad 20 °C do 37 °C prameny vlažné, nad 37 °C do 50 °C prameny teplé čili termální, nad 50 °C vřídla).
Lze se setkat i s pojmem minerální prameny. Obecně jde o vývěr vody s vyšším přirozeným obsahem rozpuštěných látek. Minerální vody byly v (ještě poměrně nedávné) minulosti definovány jako vody splňující alespoň jedno z následujících kritérií: mineralizace minimálně 1 gram / litr, obsah CO2 minimálně 1 gram / litr, obsah H2S minimálně 1 gram / litr, obsah Fe2+ minimálně 10 miligramů na litr, zvýšené množství pro zdraví významného chemického prvku (I, F, S, H2SiO3 aj.) či voda vykazující radioaktivitu 1500 Bq/l způsobenou radonem (222Rn). Roku 2021 však byla definice minerálních vod změněna, dnes je za minerální vodu považována prakticky každá podzemní voda, která má „původní čistotu“, je stabilní a pochází z chráněného podzemního zdroje přírodní minerální vody schváleného Ministerstvem zdravotnictví ČR bez ohledu na obsah minerálních látek. Takže v současné době je definice „minerálního pramenu“ sporná, v běžné praxi se však lze i nadále držet původní definice. Minerální prameny jsou mnohdy pozoruhodnými přírodními útvary, kdy z pramene probublávají plyny či se v okolí sráží různé minerály. Známé jsou zejména výrazné rezavé povlaky kolem železitých pramenů, vzniklých oxidací dvojmocného železa z vody na železo trojmocné či tzv. travertiny (pěnovce), porézní hornina příbuzná vápenci, vznikající v okolí vývěrů s vysokým obsahem rozpuštěného uhličitanu vápenatého, někdy i v mocnostech mnoha metrů (travertinové kupy).
Specifickými prameny jsou již zmíněné vyvěračky, někdy nazývané též krasovými prameny (existují však i nekrasové vyvěračky). Jde o místo, kde se na povrch dostává nějaký podzemní vodní tok. Většinou v podzemí nevznikl, ale na jiném, často i velmi vzdáleném místě, se dostal pod zem v tzv. propadání. Ve vyvěračkách se mohou dostávat na zemský povrch i celé řeky.
Místa, kde vývěr vody není jednoznačně ohraničen či kde je blízko sebe více pramenů, se nazývá prameništěm. Prostor prameniště je obvykle rozbahněný, někdy se v něm objevují tůňky či odtokové stružky. Na prameniště bývají vázána specifická přírodní společenstva (z hlediska vegetace se dělí na luční pěnovcová prameniště, luční prameniště bez tvorby pěnovců, lesní pěnovková prameniště, lesní prameniště bez tvorby pěnovců a subalpínská prameniště, přičemž biologicky nejzajímavější a nejbohatší bývají luční pěnovková prameniště). Obecně se prameniště vyznačují díky vyvěrající podzemní vodě poměrně stálou teplotou; v létě jsou oproti okolí značně chladnější, v zimě naopak teplejší. Stálejší oproti okolí je též vlhkost pramenišť.
Z biologického hlediska jsou pozoruhodné i vlastní prameny. Jsou obývány typickými živočichy – stygobionty obývajícími výhradně podzemní vody a stygofily adaptovanými k životu v podzemí, ale schopnými žít také na povrchu. V místě vývěru vody na povrch pak žijí krenobionti – organismy pramenných vod. Mají velké nároky na čistotu vody a nízkou teplotu. Mezi povrchem a podzemím probíhá v přirozených vývěrech výměna: podzemní živočichové mohou putovat v noci za potravou na povrch, živočichové z povrchu se mohou ukrývat do podzemí. V prostředí pramenů často nacházíme také horské zástupce sinic a řas.
Nepravé „prameny“
Jako pramen se v krajině často tváří i místa, která skutečným pramenem nejsou. Může jít například o vyústění (či narušení) meliorací, zavalené vyústění štoly, o vyústění z vodojemu či jiného vodohospodářského zařízení. Pouhým pohledem mnohdy nelze toto odhalit, k posouzení, zda skutečně jde či nejde o pramen, je potřeba hlubší znalost místní situace.
Ochrana pramenů a pramenišť
Byť existence pramenů a pramenišť je klíčová pro zachování vody v naší krajině, žádný zákon je plošně nechrání. Vodní zákon (254/2001 Sb.) pouze v § 30 umožňuje „K ochraně vydatnosti, jakosti a zdravotní nezávadnosti zdrojů podzemních nebo povrchových vod využívaných nebo využitelných pro zásobování pitnou vodou s průměrným odběrem více než 10 000 m3 za rok a zdrojů podzemní vody pro výrobu balené kojenecké vody nebo pramenité vody stanoví vodoprávní úřad ochranná pásma opatřením obecné povahy. Vyžadují-li to závažné okolnosti, může vodoprávní úřad stanovit ochranná pásma i pro vodní zdroje s nižší kapacitou, než je uvedeno v první větě.“. Tato ochranná pásma, která poté omezují aktivity, jež by mohly pramen ohrozit, jsou vyhlášena kolem naprostého minima pramenů. Většina pramenů tak zůstává legislativně nechráněna.
Co zejména prameny ohrožuje? Zemní práce (stavební, těžební…) v okolí pramene, které mohou vést až k zániku pramene, a manipulace s nebezpečnými látkami v okolí pramene (jak chemické, tak biologické povahy), které mohou vést ke znečištění vodního zdroje. Přičemž v obou případech je „okolí“ obtížně definovatelné, záleží vždy na místních hydrogeologických podmínkách.