Pojem „mokřad“ (anglicky Wetlands) se sice sporadicky objevuje již od 19. století, ale nikdy nedosáhl nějakého většího rozšíření a používání. Do „běžného jazyka“ se dostal až v 70. letech 20. století v souvislosti s mezinárodními snahami o ochranu těchto biotopů. U nás se bahnitým, podmáčeným místům tradičně říkalo močál či bažina, což však bylo spojeno s negativními konotacemi, a tedy pro prosazení jejich ochrany nebylo vhodné. Pojem „mokřad“ tento handicap spolehlivě nahradil.
Mezinárodní ochrana mokřadů se datuje od 2. února 1971, kdy byla v íránském Ramsaru uzavřena „Úmluva o mokřadech majících mezinárodní význam především jako biotopy vodního ptactva“, známější pod pojmem Ramsarská úmluva či zkráceně Ramsar. Zaměření úmluvy primárně na ptactvo bylo později rozšířeno, takže dnes je kritériem pro zařazení mokřadu na „Seznam mokřadů mezinárodního významu“ (tzv. List of Wetlands of International Importance) jeho ekologie, botanika, zoologie, limnologie nebo hydrologie. Každá smluvní strana úmluvy je povinna zařadit na tento seznam alespoň jeden ze svých mokřadů a zajistit adekvátní ochranu a rozumné užívání mokřadů na svém území. V současné době má úmluva přes 170 smluvních stran a je pod ní zahrnuto přes 2400 mokřadů celého světa o celkové rozloze 2,5 mil. km². Česká republika (respektive tehdejší Česká a Slovenská Federativní republika) přistoupila k úmluvě 2. února 1990. V současné době je na území ČR mezi „ramsarské mokřady“ zahrnuto 14 oblastí, z nichž se většina skládá z většího množství samostatných lokalit: Šumavská rašeliniště, Třeboňské rybníky, Novozámecký a Břehyňský rybník, Lednické rybníky, Litovelské Pomoraví, Poodří, Krkonošská rašeliniště, Třeboňská rašeliniště, Mokřady dolního Podyjí, Mokřady Liběchovky a Pšovky, Podzemní Punkva, Krušnohorská rašeliniště, Pramenné vývěry a rašeliniště Slavkovského lesa a Horní Jizera o celkové výměře více než 64.000 hektarů.
Ramsarská úmluva o mokřadech na stránkách Ministerstva životního prostředí
Přesná definice, co je vlastně „mokřad“, však není vůbec jednoduchá.
Ramsarská úmluva definuje – i s ohledem na své původní zaměření především na ptáky – mokřady velmi široce jako „území s močály, slatinami, rašeliništi a vodami přirozenými nebo umělými, trvalými nebo dočasnými, stojatými i tekoucími, sladkými, brakickými nebo slanými, včetně území s mořskou vodou, jejíž hloubka při odlivu nepřesahuje 6 metrů“. V běžné praxi však nejsou vodní toky a větší vodní plochy s výjimkou jejich pobřežních částí (litorálů) jako mokřad vnímány. Za mokřady jsou považovány plochy trvale či pravidelně přechodně zamokřené, místa na pomezí suchozemského a vodního prostředí, tedy široká škála biotopů od podmáčených luk přes prameniště, rašeliniště, slatiniště, lužní lesy až po již zmíněné litorály, tedy přechodová pásma mezi pevninou a vodní plochou.
Ministerstvo životního prostředí ČR doplňuje, že pro potřeby České republiky se mokřadem rozumí zejména: rašeliniště a slatiniště, rybníky, soustavy rybníků, lužní lesy, nivy řek, mrtvá ramena, tůně, zaplavované nebo mokré louky, rákosiny, ostřicové louky, prameny, prameniště, toky a jejich úseky, jiné vodní a bažinné biotopy, údolní nádrže, zatopené lomy, štěrkovny, pískovny, horská jezera, slaniska.“ Viz Ramsarská úmluva o mokřadech.
Ještě o něco komplikovanější situace je z pohledu hodnocení biotopů, kde mezi „mokřadní a pobřežní vegetaci“ jsou řazeny pouze rákosiny, vegetace vysokých ostřic, vegetace jednoletých vlhkomilných bylin, vegetace vytrvalých obojživelných bylin, štěrkové říční náplavy, devětsilové lemy horských potoků, bahnité říční náplavy a bylinné lemy nížinných řek. Do samostatných skupin je vydělena nejen vegetace vodních toků a nádrží, ale i vegetace pramenišť a rašelinišť (včetně slatinišť) a vegetace lužních lesů. Blíže k této problematice hovoří Katalog biotopů České republiky (M. Chytrý a kol., 2. vydání AOPK ČR Praha 2010).
Specifickou součástí mokřadů jsou tůně, kterým bude věnována samostatná kapitola.
Mokřady patří k nejohroženějším biotopům na světě. Přitom jde o místa s nenahraditelnou biodiverzitou. Řada mokřadních druhů patří mezi vzácné či ohrožené, protože nedokáží přežít nikde jinde. Typickými představiteli mokřadní vegetace u nás jsou například některé druhy orchidejí (nejběžnější z nich prstnatec májový), mnoho druhů ostřic, z nichž řada patří mezi vzácné a ohrožené druhy, všivce či masožravé rostliny (rosnatky, tučnice). Ze živočichů lze uvést například celé skupiny ptáků (především bahňáci, brodiví či v rákosinách a pobřežních porostech žijící pěvci), specifické druhy hmyzu (např. kriticky ohrožený hnědásek chrastavcový nebo vážky), pavoukovců či měkkýšů.
Mokřady mají velký význam i pro vodní režim v krajině. Zadržují značné množství vody a tuto vodu pomalu uvolňují, takže zmírňují dnes čím dál častější klimatické výkyvy, kdy abnormální sucha střídají přívalové deště a povodně. Jsou zásobárnou vody dotující prameny a pomalým výparem příznivě ovlivňují mikroklima ve svém okolí.
V neposlední řadě, rozkvetlá mokřadní louka či povalový chodník skrze tajemné rašeliniště mohou být zajímavým místem procházek.
Co mokřady ohrožuje?
Mokřadní společenstva kdysi tvořila rozsáhlé, mnohdy souvislé plochy. Již po staletí lze však pozorovat jejich úbytek.
- Jakožto „neužitečné“, často vnímané doslova jako člověku škodící plochy byly mokřady odvodňovány a zúrodňovány, případně měněny v rybníky (zde nutno zdůraznit problém plynoucí z velmi široké „ramsarské“ definice mokřadu – z tohoto pohledu zatopení např. cenné slatinné louky rybníkem vlastně neznamená „úbytek mokřadů“, dokonce může jít teoreticky o rozšíření jeho plochy, byť z kvalitativního hlediska jde nesporně o zásadní ztrátu).
- Vedle přímého odvodňování pozemků byly mnohé mokřady poškozeny či zničeny narušením přirozeného vodního režimu, zejména v souvislosti s regulací řek a potoků – snížením hladiny spodní vody v důsledku zahloubení a vyzdění koryt, zrychlením odtoku vody či znemožněním pravidelných jarních rozlivů vody důležitých pro život v lužní krajině.
- Tam, kde nebylo možné mokřad odvodnit, bylo postupně upuštěno od obhospodařování, což vedlo k zarůstání náletem dřevin a invazivních (expanzivních) rostlin. Teoreticky sice takové plochy zůstávají mokřadem, ale výsledkem je biotop z hlediska biodiverzity velmi chudý.
- Velkým problémem je zavážení lokalit skládkami různého materiálu (rozšířené je například zavážení biologickým odpadem ze zahrádek). Zavážení často postihuje druhotně vzniklé mokřady v opuštěných lomech a pískovnách.
- Ohrožení nelesních mokřadů představuje jejich cílené zalesňování, v posledních letech například rychle rostoucími „energetickými“ dřevinami, v menší míře zástavba.
Jak chránit nelesní mokřady?
Nejdůležitější při ochraně mokřadů je zachování či obnovení vodního režimu:
- obnovou přirozených říčních koryt tam, kde v minulosti byly přeměněny na vybetonované kanály
- obnovou možností rozlivů jarních povodní, tedy posunutím ochranných hrází z vlastních břehů řek a potoků až do míst, kde končí „příroda“ a začínají lidská sídla,
- zrušením meliorací
- hrazením odtokových stružek
- obnovou starých zavlažovacích systémů – na řadě míst v zemi existovaly propracované soustavy kanálů a stavidel, kterými mohli naši předci dle potřeby přivádět a zase odvádět vodu z pozemků; kromě příznivého ekologického efektu jsou tyto systémy i zajímavým kulturním dědictvím
Pozor, většina opatření obnovujících vodní režim vyžaduje vyjádření vodoprávního orgánu a často i stavební povolení.
Luční mokřady a prameniště:
- je třeba pravidelně kosit, případně extenzivně přepásat (ne všude je pastva vhodná, záleží na míře zamokření), aby nezarostly náletovými dřevinami
- tam, kde již v minulosti zarostly, je vhodné pokusit se o jejich obnovu; pozor však na legislativu, kácení zapojeného porostu dřevin na ploše více než 40 m2 či jakékoli kácení, je-li lokalita významným krajinným prvkem – což mokřady velmi často jsou – podléhá povolení
- na botanicky degradovaných plochách (např. souvislé porosty terestrických rákosin, skřípiny apod.) je vhodné i pomístní stržení a odstranění drnu, což omezí šíření těchto expanzivních druhů a zároveň vytvoří ideální podmínky pro konkurenčně slabé (tedy obvykle vzácné) mokřadní druhy a vytvoří na lokalitě podmáčenější plochy
Otevřený prostor je důležitý pro vzácné mokřadní rostliny a na ně vázaný hmyz, stejně jako pro ptáky hnízdící na mokřadech. Obojživelníci, plazi a někteří ptáci však vyžadují trochu „nepořádku“, takže na vhodných místech je dobré ponechat hromady vyřezaných větví či posekané trávy, které poslouží jako úkryt či zimoviště.
Důležitou aktivitou na ochranu (nejen) mokřadů je působení tzv. pozemkových spolků, neziskových organizací, které pozemky za účelem ochrany či obnovy přírody vykupují či uzavírají s vlastníky dlouhodobé užívací smlouvy (pozemkovespolky.cz). Následně se o pozemky starají ve prospěch přírody. K výkupům pozemků a zřizování tzv. soukromých rezervací slouží několik veřejných sbírek, např. Místo pro přírodu (www.mistoproprirodu.cz). Pomoci pozemkovým spolkům s údržbou či obnovou takových míst může být pro leckoho vhodným způsobem trávení volného času či způsobem, jak se blíže seznámit s ochranou přírody (vikendproprirodu.cz).
Specifickým problémem jsou polní mokřady. Někdy se za účelem ochrany přírody vyjímají takovéto mokřady z obhospodařování. Jde však o chybný postup. Polní mokřady jsou důležitými lokalitami pro některé velmi vzácné druhy rostlin a bezobratlých, které jsou vázány právě na pravidelné narušovaní povrchu půdy, orba či vlášení jim tedy vyhovuje. Pokud se s touto aktivitou přestane, polní mokřad ztratí část své biologické hodnoty. Problémem není orba, problémem jsou snahy o odvodnění takových pozemků, aby se lépe obhospodařovaly.